Dobře se mi školní roky počítají, protože první školní rok, který jsem absolvoval byl 2000/2001. Od té doby to stále za moc nestojí. Za 9 let povinné školní docházky jsem chodil celkem na 3 školy a žádná nebyla zdaleka ideální. Slyšel jsem optimistickou prognózu pro české školství, která tvrdí, že 70% absolventů základní školy vidí svou budoucnost pozitivně a zbylých 30% ještě nefetuje. Silným protiargumentem budiž fakt, že "průměrná" mzda v ČR je maximálně polovinou mzdy "ideální".
Abych ale jen neplkal a využil své anonymity - Za největší přínos základní školy považuji schopnost dokonalé přetvářky, která zároveň posiluje mého vnitřního rebela. Na prvním stupni jsem zjistil, že s normálností, bezelstností a přirozeností se ze mne stane zakomplexovaný jedinec beze špetky sebeúcty a tak jsem začal konat. Změnil jsem školu, začal s čistým štítem a snažil se neopakovat svoje "dětinské" chyby... A vida! Fungovalo. Fungovalo to výborně skoro dva roky.
Neutralita a důvěra, kterou jsem si mezi spolužáky vybudoval nesla bezesporu jisté výhody, ale ten přístup byl chladný a neosobní. Byl to asi můj věk, který mi vnucoval touhu ukázat světu, kým doopravdy jsem a jakou hudbu, literaturu nebo porno mám rád... To jsem udělal a dopadlo to stejně jako na základce, zkušenost je bohužel nesdělitelná a tak nám tu běhá spousta takových zamindrákovaných asociálů, kteří nejdříve odmítli "třídní normál" a pak "třídní normál" odmítl je...
Zpochybňování vnucovaných pravd a zděděných názorů je v daných základoškolských podmínkách extrémně sociálně nebezpečná (až sebevražedná) činnost. Vyplatí se ji realizovat pouze v případě, že spolužáci jsou popuzeni např. světovými událostmi nebo přístupem učitele a poslouchají vaše "moudré velezrádné řeči" z vlastní iniciativy... Při troše štěstí si po těch 7 letech najdete 1 až 2 přátele, kteří vaše názory sice nesdílí, ale alespoň tolerují a máte si s nimi co říct.
Spolužáci mne nikdy nemlátili, ale psychický teror je ničivější v tom, že se těžko hledá a likviduje (když vám někdo rozbije hubu máte zhruba o 70% vyšší šanci, že vám bude uvěřeno). Když mi zbýval rok a půl opět jsem zbaběle změnil školu. I přes to, že byla ve stejném městě se tam o mě mnoho nevědělo. Rozhodl jsem se držet při zemi a postupovat s rozvahou (moc hezky se to píše). Neutralitu jsem měl ověřenou a bohužel mi přestávala stačit (možná proto, že už jsem nebyl jediným prostředkem diskuze mezi zástupci obou pohlaví ve třídě)... Snažil jsem se zaujmout a udržet si tak přízeň spolužáků, dobrým začátkem byli vtipy, které ale dlouho nevydrželi a tak bylo třeba hledat dál. Zkoušel jsem jednotlivé prvky vlastního stylu od hudby (metal, punk), přes číro na hlavě až po kožený kabát, sluneční brýle a otevírání zámků sponkami o velké přestávce... Některé byli úspěšnější a jiné méně (spíš vůbec)... Jde předně o to snažit se odhadnout možné reakce a adekvátně na ně reagovat ("ty vole, von má číro, to je hustej pankáč" / "ty vole, čum, růžová košile! Je to buzna! Fůůůj!") ...
Snad si tohle někdo přečte dostatečně brzy na to, aby mu nějaká má zkušenost pomohla, bylo by fajn, kdyby mé utrpení sloužilo ku prospěchu druhým. Mohlo by se zdát, že jsem základku přežil jakž takž bez duševní úhony, ale není to pravda... Povinná školní docházka a hlavně jejích prvních 5 let ve mne zanechalo hluboké stopy, které bohužel jsou a budou hmatatelné. Kdybych si byl jist, kdo za to může šel bych mu asi plivnout na hrob...
Abych ale jen neplkal a využil své anonymity - Za největší přínos základní školy považuji schopnost dokonalé přetvářky, která zároveň posiluje mého vnitřního rebela. Na prvním stupni jsem zjistil, že s normálností, bezelstností a přirozeností se ze mne stane zakomplexovaný jedinec beze špetky sebeúcty a tak jsem začal konat. Změnil jsem školu, začal s čistým štítem a snažil se neopakovat svoje "dětinské" chyby... A vida! Fungovalo. Fungovalo to výborně skoro dva roky.
Neutralita a důvěra, kterou jsem si mezi spolužáky vybudoval nesla bezesporu jisté výhody, ale ten přístup byl chladný a neosobní. Byl to asi můj věk, který mi vnucoval touhu ukázat světu, kým doopravdy jsem a jakou hudbu, literaturu nebo porno mám rád... To jsem udělal a dopadlo to stejně jako na základce, zkušenost je bohužel nesdělitelná a tak nám tu běhá spousta takových zamindrákovaných asociálů, kteří nejdříve odmítli "třídní normál" a pak "třídní normál" odmítl je...
Zpochybňování vnucovaných pravd a zděděných názorů je v daných základoškolských podmínkách extrémně sociálně nebezpečná (až sebevražedná) činnost. Vyplatí se ji realizovat pouze v případě, že spolužáci jsou popuzeni např. světovými událostmi nebo přístupem učitele a poslouchají vaše "moudré velezrádné řeči" z vlastní iniciativy... Při troše štěstí si po těch 7 letech najdete 1 až 2 přátele, kteří vaše názory sice nesdílí, ale alespoň tolerují a máte si s nimi co říct.
Spolužáci mne nikdy nemlátili, ale psychický teror je ničivější v tom, že se těžko hledá a likviduje (když vám někdo rozbije hubu máte zhruba o 70% vyšší šanci, že vám bude uvěřeno). Když mi zbýval rok a půl opět jsem zbaběle změnil školu. I přes to, že byla ve stejném městě se tam o mě mnoho nevědělo. Rozhodl jsem se držet při zemi a postupovat s rozvahou (moc hezky se to píše). Neutralitu jsem měl ověřenou a bohužel mi přestávala stačit (možná proto, že už jsem nebyl jediným prostředkem diskuze mezi zástupci obou pohlaví ve třídě)... Snažil jsem se zaujmout a udržet si tak přízeň spolužáků, dobrým začátkem byli vtipy, které ale dlouho nevydrželi a tak bylo třeba hledat dál. Zkoušel jsem jednotlivé prvky vlastního stylu od hudby (metal, punk), přes číro na hlavě až po kožený kabát, sluneční brýle a otevírání zámků sponkami o velké přestávce... Některé byli úspěšnější a jiné méně (spíš vůbec)... Jde předně o to snažit se odhadnout možné reakce a adekvátně na ně reagovat ("ty vole, von má číro, to je hustej pankáč" / "ty vole, čum, růžová košile! Je to buzna! Fůůůj!") ...
Snad si tohle někdo přečte dostatečně brzy na to, aby mu nějaká má zkušenost pomohla, bylo by fajn, kdyby mé utrpení sloužilo ku prospěchu druhým. Mohlo by se zdát, že jsem základku přežil jakž takž bez duševní úhony, ale není to pravda... Povinná školní docházka a hlavně jejích prvních 5 let ve mne zanechalo hluboké stopy, které bohužel jsou a budou hmatatelné. Kdybych si byl jist, kdo za to může šel bych mu asi plivnout na hrob...
Žádné komentáře:
Okomentovat