Můj pank, nedám!

Docela zřetelně si pamatuju jak jsem jako malej špunt nosil na hlavě nasprejovaný zelený číro. Myslel jsem, že je to známka punku. To co si mysleli ostatní mi bylo jedno, ale když mi jednou asi o dvacet let starší (troska) punkáč opáčil na pozdrav něco ve smyslu: "zmrde malej, ničemu nerozumíš a táhni" tak to těžce ranilo moje ego. Byl to jeden z těch případů, který se dneska běžně odehrávaj online třeba na 4chanu, jenže se to stalo IRL před radnicí jednoho malýho zastrčeného města. Zelený čiro šlo dolu, k punku se vlezle přidal metal a techno... Ale stejně se vždycky, když se cejtim zahnanej do kouta vrátím k tý agresivní hudbě a snažím se obnovit životní rovnováhu... A jedna taková chvíle nastala právě teď...

Měl jsem pár napádů, ale nic s nima...

Někdy je taková ta chvilka na měkko, jindy je to co ve společným životě s parnerkou nebo partnerem a ještě snad i něco na vrch!

picture will come!
read more...

Něco je špatně...!

Poslední dobou pozoruju jednu zvláštní věc a nevím co ji způsobuje. Lidi mi házej klacky pod nohy, reagujou negativně, dokonce i ti, které jsem dosud považoval za velmi přátelské. Stalo se mi i pár negativních věcí a vážně si nemyslím, že ja za tím karma. Dokonce pochybuju, že by za to mohl můj fyzický vzhled (korunovanej kroužkem v nose), kterej obvykle viním z lecčeho...

Zahořklý hovado co stojí proti všem...

Tohle bude po dlouhý době plnohodnotej blogpost, dost šťavnatej, žádný lyrický kecy, tohle je realita.
Nejdřív takovou nereálnou vizi roku 2013, v jedný moderně vypadající čtvrti v jednom malým městě ve východních čechách stojí týpek opřenej o přední masku patnáct let starýho Volva s kroužkem v nose a kouří. Znechuceně se kouká po okolí a vyfukuje kouř, z auta se linou tlumené tóny Zábřežského punku (Punk Floid)...

Jsem nasranej - na všechno a na všechny.

Jsem nasranej - na všechno a na všechny. Asi je to jenom tím, že se mi to často nestává a já to neumím zvládat, vyřešit, přejít... Mám pro to důvody - za poslední půl roku se sralo co mohlo, všechny projekty dopadly přinejlepším polovičatě a pár věcí jsem prostě normálně zkurvil. Zavřel jsem si několik cest, omezil svoji budoucnost, věcí, který ještě před rokem vypadali reálně prostě nebudou. Stane se to tak, že děláte něco trochu negativního a ani vám nepříde, že jste překročili ten bod zlomu, ze kterýho už to nejde zlepšit zpátky... Může jít o věci, lidi, zdraví - cokoliv si vyberete. Šel bych se projít ven, fakt rád, ale rodiči by mne měli za magora a já s nima bydlim... Nemusím snad říkat, že není ideální bydlet s lidma co vás maj za magora (a hůř)... Jestli tenhle stav nepřejde tak nejenomže nedosáhnu svejch cílů, ale ještě skončim jako průměrnej človíček s podprůměrnou prací v jedný ze svejch distopickejch vizí... Vlastně bych málem zapoměl na tu pozitivní věc - mám v nose skobu - několik milimetrů tlustej (zatím skoro)kroužek, kterej by měl jako symbolizovat bolestivou tečku za bolestivým dětstvým (bohužel se zdá že bude hůř dřív než bude líp) a jeden vedlejší účinek sdílí vinou mojí zvrácenosti s DMAE... Je fakt depresivní si uvědomit kým doopravdy jste - nadrženej středoškolák s pesimistickou vizí je ale pořád snad docela dobrej výsledek. howgh.