Zimní stereotyp, spousty myšlenek.

Ráno vstát, sbalit svačinu, odmrazit auto a formou benzínu propálit spoustu peněz aby se člověk dostal do školy... Spát nebo psát (testy). Nuda. Pondělí-pátek... Je hrůza co člověk paralelně s tím řeší za věci: nesvítící žárovka na chodbě, závislost na drogách, denní režim vzhůru nohama - proč já nemůžu bejt normální? Za co takhle platím...? To co jsem za rok ušetřil daruju na svátek konzumu, v příštích letech budu usilovat o zrušení konzumní podstaty Vánoc... A ne, nejsem hipster.

Byl jsem na nějakou hodinu ve třídě, kde měli na nástěnce napsáno něco o tom, že život je jako hra... Jsem přesvědčený, že to není pravda a nechápu proč by to tam někdo psal, z nějakého důvodu mi to už druhý den vrtá hlavou... Snad proto, že vím co to je když se smyslem života stane hra, čtyři roky u World of Warcraftu mi stačili, nechci další hry. Jsem vůči nim imuní.

Což ovšem neznamenalo přílišnou změnu mého životního stylu, průkopnické pokusy a sportovní experimenty už uskutečněny byli, ale uvést to do každodenní praxe je zatím nad moje síly, uvidíme červenec/srpen, třeba to tentokrát konečně dopadne tak dobře, že to bude dobrou motivací pro následující rok.

Bude to poslední rok na střední, konečně... Už se zase těším na tu školu kam teprve půjdu, tak jako ve školce do školy, ve škole na gympl, a na gymplu (oni mě vyrazili, ale to je jiná story) na střední... Maturita a strach? Ani nevim, pokud nebude matika tak to dám s přehledem a snad i z patra. Dokázal jsem podobně obtížný věci a kdovíjak složitý to nebylo, třeba takovej řidičák...

Je to fajn věc, ale trochu nákladná když člověk projede za týden plnou nádrž. Aspoň si to u člověka před školou vynutí "nastartování" a aktivuje pozornost... A samozřejmě je to časově výhodný. Spousta známejch teď dělá řidiáky, je zajímavý jaké rozdíly se objevují v řidičských schopnostech lidí podle toho kde řidičák dělali. Nejlépe na tom jsou lidi, co dělali celou autoškolu ve městě... Hůře pak ti, co tam dělali její část a nejhůře ti, kteří se do většího města nepodívali... A je jich fakt dost!

Je jich spousta, vypadaj normálně a nezdá se, že by měli problémy. Na mě to taky nikdo nepozná, ale můj psychický stav dost kolísá... Z pohody do deprese jako sinusoida... Fakt je, že jsem sám, chybí mi kontakt, ten skutečný, ne ten předstíraný... Snad se to na vysoký změní a s tím i můj stereotyp. Doufám, fakt doufám, že se teprve blíží moje nejlepší léta...

Mám chuť, ale nemám čas!

Osmnácté záři 2011, dvacet tři hodin, dvacet sedm minut. Sedím ve svém pohodlném křesle a poslouchám výše postnutou skladbu... Venku prší, kapky deště dopadají na střešní okno a mísí se s úhozy do klávesnice... Všude kolem mě se válí hardware, rozebrané servery a baterky z UPSek... Mé rty smutně žmoulají jointa s vědomím, že zítra budu muset vstát. Mám chuť tvořit, dovést tenhle příběh do fantastického konce, ale není čas. Projekce na stěně říká jasně: "6:18 am = 6 hours 48 minutes of sleep". Budu se tedy muset zvednout ze své futuristické židle s hranatými prodorsálními polštáři a datovými opěrkami... Tak, budiž to teď!

Kde se ve mě ta hrdost jen bere?

Neznám nikoho kdo by se rozzářil úsměvem když se mu stane, že někdo přijde s tím, že: "udělej tohle, protože musíš" případně: "udělej támhleto, protože to někomu dlužíš". Osmnáctiny na krku a já začínám být háklivý na to, když mi někteří lidé říkají co mám dělat. Na úplně opačnou stranu...

Tak jsem tě objal naposled...

Čtyři dny strávené s osobou, se kterou jsem strávil roky ve svém osamoceném životě stačili k tomu, abych se od ní odpoutal, nicméně v jejím náručí asi zůstala i moje sebeúcta, protože od té doby pozoruju enormně sebedestruktivní chování... V místě kde žiju už mi na ničem nezáleží, s lidma se tu nebavím, nic tu pro sebe nedělám, jenum tu na konci světa hniju a na místo, které je pro mne maximálně perspektivní se stále dostávám jen v myšlenkách. Opravovali mi dva zuby, až v 17 se mi v tlamě objevili první dirky a snad proto, že mi přátelé přáli ať to nebolí jsem dostal strach, že to bolet bude. Posilněn ibalginem a panákem suchého ginu na lačno jsem se vydal k zubaři... Dva přesně mířené šlehy prokainu mi tlamu samozřejmě spolehlivě umrtvili, takže největší bolest z celého 45minutového zákroku jsem cítil při kontaktu trubičky se vzduchem a jazyka. Přišlo mi trochu trapné, že jsme se na doktora usmíval když mi vrtal a brousil zuby, ale nebylo zbytí. Dával jsem to za vinu příliš přátelským přátelům a faktu, že já nevěděl, že oni neví, že já nevím bude-li to bolet. Se vším možným v tlamě jsem si vzpoměl na sentinely z Matrixu a tak úsměv polevil až zhruba po půlhodině umrtvení, což zubař komentoval slovy: "pořádně otevřeme!"... To cosi šedavého co mi do vybroušených zubů natloukl v ordinaci mi vypadalo už cestou domů a přišel paradox: bojím se si vyčistit zuby, aby mi nevypadaly... Zajímalo by mne, zda-li to někdo dočetl až sem... Snad časem.

Jedno slovo deprese

Cítím, že tenhle rok bude asi zase nejhorší... Život je velký zklamání, hezký známky, materiální uspokojení co bych za to před rokem dal, ale stejně to není dost, ono totiž asi nikdy nebude ničeho dost...

Dva psi v noční ulici

Už uteklo hodně vody ode dne kdy jsem ztratil chuť a snahu být normální. Nedokážu sice přesně říct proč, ale zdá se mi to lepší než se snažit stát něčím jiným, čím jsem nebyl, nejsem a nebudu... Taková noční procházka z vás může za noc udělat jiného člověka a přidává k tomu příjemný pocit absolutní svobody a zvrácený žebříček hodnot, takže jasná volba!

Nezavřu hubu...

Zdá se, že obvykle píšu večer... Nedá se nic dělat, jindy není čas chuť. Dneska jsem zjistil jak člověk pozná, že je skutečně sám. A zrovna vy si to můžete přečíst. Stačí jen kliknout.

Faux pas a stylovky

Tak si tu, na konci světa, večer sedím a poslouchám celkem stylový Rádio 1, který mi nápadně připomíná rádia hrající v herní sérii GTA... Teď přichází jazzík, to bude fajn. Dost už popisování světa, jestli chcete vidět svět tak otevřete oči, od toho tu nejsem. Radši vám řeknu co se mi stalo...

Šel jsem večerem I.

Padla tma, šel jsem z kopce dolů směrem k autobusovému nádraží. Trochu mne mrazilo v zádech. Snad proto, že jsem měl dojem, jakoby mne místo, které jsem právě opouštěl, vyvrhovalo. Zrychlil jsem krok i přes to, že autobus jel až za notnou chvíli. V tichosti jsem si nadával za to, že budu mrznout... V hlavě se mi proháněli čerstvé vzpomínky na události právě minulé...

Poznal jsem lepší život, teď za to trpím...

Je mi 17, jsem mladý. Celý život mám před sebou... blah, blah...

Prvních 9 let zla

Dobře se mi školní roky počítají, protože první školní rok, který jsem absolvoval byl 2000/2001. Od té doby to stále za moc nestojí. Za 9 let povinné školní docházky jsem chodil celkem na 3 školy a žádná nebyla zdaleka ideální. Slyšel jsem optimistickou prognózu pro české školství, která tvrdí, že 70% absolventů základní školy vidí svou budoucnost pozitivně a zbylých 30% ještě nefetuje. Silným protiargumentem budiž fakt, že "průměrná" mzda v ČR je maximálně polovinou mzdy "ideální".

ToWrite list

A tak už těch myšlenek a nápadů bylo tolik, že se začali navzájem vytlačovat, takže jsem uznal, že bych je měl někde zachytit abych se jim mohl později věnovat a nezapoměl je... Veřejně proto abyste se měli na co těšit...

• Udělat na blog proužek s mojí random hláškou [done]
• Upravit design [done]
• Otestovat čitelnost [done] 

A z článků které plánuji:

• Prvních 9 let zla [done]
• Jak nechodit do školy
• Jak v česku nefunguje školství
• Marihuana aneb friend with weed
• Šel jsem večerem I. [done]
• Šel jsem večerem II.