Padla tma, šel jsem z kopce dolů směrem k autobusovému nádraží. Trochu mne mrazilo v zádech. Snad proto, že jsem měl dojem, jakoby mne místo, které jsem právě opouštěl, vyvrhovalo. Zrychlil jsem krok i přes to, že autobus jel až za notnou chvíli. V tichosti jsem si nadával za to, že budu mrznout... V hlavě se mi proháněli čerstvé vzpomínky na události právě minulé...
Důvod proč jsem tam vůbec jel byl prostý... Sehnat trávu. Moc ji nekouřím, spíš výjimečně a také ji výjimečně scháním. Kšeft byl dohudnutý s člověkem, který se často vyskytuje na asi úplně nejvyhulenějším místě republiky a tak jsem si byl celkem jist, že to bude, jak se říká, dobrej matroš. Alfaproblém byl v tom, že abych se tam pro balíček otočil musel jsem tam de facto strávit skoro půl dne. Rozhodl jsem se obvolat bývalé spolužáky a staré známé, jestli by nezašli ven, na oběd, nebo prostě tak... Nikdo z asi osmi lidí, nešel, protože "nemohli"... Byla protivná zima tak jsem na oběd vyrazil sám. Číňani dělají dvě dobrá jídla - nudle a kachnu. Dojedl jsem, poseděl, zaplatil a vyrazil do mrazivě šedavého únorového podvečera. Přišlo mi jako by na mne v onom bistru zapoměli... Sice jsem tam skoro dva roky nebyl, ale v dobách minulých jsem si s obsluhou docela rozuměl... Vydal jsem se nejkratší cestou k onomu známému... Když jsem procházel huličkou spatřil jsem tři postavy přapravující nějaký marihuanový rituál (tahali bong(z batohu)), po několika málo dalších krocích mi došlo, že dva z nich moc dobře znám, dokonce tak dobře, že ani né před hodinou jsme spolu mluvili po telefonu. Spolužáci, kamarádi, zrádci. Zelená kytka ovládla jejich životy a zatmavila jim mysli... Vytočilo mne to, ale došel jsem až k nim a dal se s nimi přátelsky do řeči, bylo mi z nich na nic, protože to bývali dobří kluci, z jejich stylu a osobytosti mnoho nezbylo, snad jen staré oblečení a pradávno nabyté znalosti. Můj bývalý nejlepší přítel feťákem, ani pro mne to asi není dobrá vizitka. Nasávali zelené páry, které znamenají riziko a já je (stále znechucen) opustil. Když jsem po chvíli došel ke svému zelenému kontaktu, vyměnili jsme si zdvořilostní pozdrav, peníze a pytlík plný zelené radosti a to bylo všechno, i když spíš mou vinou, protože jsem chtěl stihnout onen výše zmiňovaný autobus. Čekal mne už jen dlouhý kopec dolů, ale v hlavě se mi spojili myšlenky na popsané události a utvořili takovou ošklivou kouli šedého slizu, která mne hlodala dokud jsem ji nevstřebal. Cítil jsem jak už v tom městě nejsem vítán a nemám tam co pohledávat. Nic už tam pro mne nezbylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat