Kde se ve mě ta hrdost jen bere?

Neznám nikoho kdo by se rozzářil úsměvem když se mu stane, že někdo přijde s tím, že: "udělej tohle, protože musíš" případně: "udělej támhleto, protože to někomu dlužíš". Osmnáctiny na krku a já začínám být háklivý na to, když mi někteří lidé říkají co mám dělat. Na úplně opačnou stranu...

Tak jsem tě objal naposled...

Čtyři dny strávené s osobou, se kterou jsem strávil roky ve svém osamoceném životě stačili k tomu, abych se od ní odpoutal, nicméně v jejím náručí asi zůstala i moje sebeúcta, protože od té doby pozoruju enormně sebedestruktivní chování... V místě kde žiju už mi na ničem nezáleží, s lidma se tu nebavím, nic tu pro sebe nedělám, jenum tu na konci světa hniju a na místo, které je pro mne maximálně perspektivní se stále dostávám jen v myšlenkách. Opravovali mi dva zuby, až v 17 se mi v tlamě objevili první dirky a snad proto, že mi přátelé přáli ať to nebolí jsem dostal strach, že to bolet bude. Posilněn ibalginem a panákem suchého ginu na lačno jsem se vydal k zubaři... Dva přesně mířené šlehy prokainu mi tlamu samozřejmě spolehlivě umrtvili, takže největší bolest z celého 45minutového zákroku jsem cítil při kontaktu trubičky se vzduchem a jazyka. Přišlo mi trochu trapné, že jsme se na doktora usmíval když mi vrtal a brousil zuby, ale nebylo zbytí. Dával jsem to za vinu příliš přátelským přátelům a faktu, že já nevěděl, že oni neví, že já nevím bude-li to bolet. Se vším možným v tlamě jsem si vzpoměl na sentinely z Matrixu a tak úsměv polevil až zhruba po půlhodině umrtvení, což zubař komentoval slovy: "pořádně otevřeme!"... To cosi šedavého co mi do vybroušených zubů natloukl v ordinaci mi vypadalo už cestou domů a přišel paradox: bojím se si vyčistit zuby, aby mi nevypadaly... Zajímalo by mne, zda-li to někdo dočetl až sem... Snad časem.

Jedno slovo deprese

Cítím, že tenhle rok bude asi zase nejhorší... Život je velký zklamání, hezký známky, materiální uspokojení co bych za to před rokem dal, ale stejně to není dost, ono totiž asi nikdy nebude ničeho dost...