Neznám nikoho kdo by se rozzářil úsměvem když se mu stane, že někdo přijde s tím, že: "udělej tohle, protože musíš" případně: "udělej támhleto, protože to někomu dlužíš". Osmnáctiny na krku a já začínám být háklivý na to, když mi někteří lidé říkají co mám dělat. Na úplně opačnou stranu...
Existuje velká skupina lidí, jejichž rad se snažím držet, protože vidím, že vedou k úspěchu. No úspěchu asi ne, je to spíš banda zoufalců, ale líbí se mi jejich přístup.
Takže se momentálně musím rozhodnout - jestli se na "důrazné přání" mých chlebodárců podrobím ponížení, které se nápadně podobá tomu co jsme jako malý tak nenáviděl nebo jestli prostě hřbet neohnu, všechny dotčené naštvu a uteču na druhý konec republiky... Rozhoduju se 3. dnem a stále nedocházím k výsledku. Vždycky jsem myslel, že podle Petőfi jsem spíš pes než vlk, ale ukazuje se, že jsou věci, kvůli kterým ani já hřbet neohnu. A tak mi pání budou říkat arogantní namyšlené sobecké hovado a budou naštvaní (což tak úplně nechci)... Vlastně pokud hřeb ohnu přejdou to mlčením - jako samozřejmost... Tak to ne, je rozhodnuto!
Žádné komentáře:
Okomentovat