Cítím, že tenhle rok bude asi zase nejhorší... Život je velký zklamání, hezký známky, materiální uspokojení co bych za to před rokem dal, ale stejně to není dost, ono totiž asi nikdy nebude ničeho dost...
Je pro mne stále těžší a těžší uspokojit sám sebe, sem jako popraskaná proschlá hlína na kterou už nedopadne ani kapka vody. Chci toho po sobě víc a víc, dělám míň a míň a vím, že to co chci dneska nikdy nedostanu. Nevím jak dlouho ještě bude tenhle stav trvat, ale jestli brzo nezjistím jak se k němu postavit zase se ve mě něco posune, když se to stalo naposled udělalo to ze mě úchyla - co zbejvá, sebevrah? Proč zrovna já musím jet dráhou života na ošklivý růžový tříkolce (co je jí platný, že má elektronický řízení provozu a různá hi-tech vychytávky když ani trabanta nepředjede)... Tenhle stav mě unavuje. Z posledních 182 dnů byli dva dobrý... Co na tom, že trpím když to nikomu neřeknu. Asi zbytečně píšu tyhle řádky protože si je nejspíš nikdo nepřečte a když nebude ho to zajímat. Jsem úplně sám, na světě s miliardami lidí se cítím jako Pluto po tom, co o něm řekli, že prej už není planeta - teď se na něj zapomene a možná že se dokonce rozpadne, ale nikdo si toho nevšimne, protože už to není planeta, jejíž jméno by se biflovali všechny bezkrký zrůdičky po celým světě. Nejenom, že se mnou už vůbec nikdo nebaví, ale už jsem sám i fyzicky, nikde nikdo... Prázdnej barák, prázdná vesnice, prázdný vlaky... Kéž by to byla jenom děsivá noční můra, ze který bych se probudil a šel trpět jako šesťák do školy, nechal se zase celý dny ponižovat a neřešil co bylo, je nebo možná bude - i to by bylo lepší než tahle celková nepropustná izolace... Hudební, literární ani výtvarnej talent zjevně nemám, lidi se mi vyhýbaj, počítačový hry ani drogy už mě nebaví - Jestli tohle znamená dospělost tak já nikdy nechtěl narodit, fakt ne! Proč? Prosím! Proč?!
Jedině stodecibelový Kurův hlas dokáže zastavit moje myšlenky. Měli jsme tu kuličkovky a trávu a nikam to nevedlo, chce to brokovnici a heroin.
Žádné komentáře:
Okomentovat