Budoucnost je nepředstavitelná a pro člověka nepředvídatelná. Současnost je zvláštně prázdná, trochu jako klid před bouří, celý život mám pocit, že právě teď je klid před bouří. Těžký vzduch a vysoká atmosferická vlhkost. Sytě barevné kulisy světa se roztékají sami do sebe. Nevím co se bude dít, možná je to takové očekávání budoucnosti, jen nevím, kdy se věci dají do pohybu...
Internet je metaforicky vzato kyberprostor. Pohybuji se v něm většinu času, žiju víc na internetu než ve skutečném světě. Na internetu mohu žít ještě roky po smrti své tělesné schránky, máme totiž Buffer.
Existuje na internetu jedno místo, kde to posledních 10 až 15 let docela žilo, chodívaly tam pravidelně desítky až stovky lidí, kteří spolu interagovali offline i online. Mluvím o tmavě modrém sídle BDT. Poslední dobou je tam mrtvo. Na náměstí technologií už 73 dnů nikdo s ničím nepřišel. Stojím tam, naslouchám, občas si pro sebe vykládám, jen aby nebylo ticho. Přátelé se odstěhovávají bez rozloučení, skuteční lidé umírají a budou umírat a vlastní rodina mi dává najevo, že jsem looser, takže mám všechnu podporu, kterou potřebuju.
Hraniční přechody a celní pásma modrého sídla zvědavě okukují náctileté děti, které však nikdy nic neřeknou a brzy prostě zase zmizí, tak, jak se objevily. Nejsme si jistí proč se to děje a nemáme ani sílu příliš spekulovat.
Minulost mne naplňuje zlobou, z budoucnosti mám strach, v současnosti je mi na blití z vlastní bezmoci. Žít pro vydělávání prachů je otroctví nutnosti a smrt hlady taky. Chybí tomu všemu smysl. Mizantrop ve mě sílí, mou motivací žít je toliko zvědavost, jestli se lidstvo vyhladí samo nebo zhyne cizím zaviněním. Záchvaty empatie se střídají s nevolností a totální apatií. Je to zvláštní.
Někdy nemohu celé noci spát, prostě to nejde. Celou noc se mi zdá, jako kdyby byl večer, třeba 8 nebo 10 hodin večer... A pak začnou venku zpívat slavíci, rozední se a pomalu vychází slunce, jedny z mála hezkých přítomných okamžiků, když člověka zrovna netíží vina nebo dluh.
Před lety jsem vedl s dobrým kamarádem nepříjemnou diskuzi, neuposlechl mé rady a čas šel dál. Doufal jsem, a stále skrytě doufám, že se najde někdo, kdo mne prohlédne a řekne mi to, co já si sám říci nedokážu.
V tmavomodrém sídle zůstávají v podstatě jen občasní chataři a zvláštní zkažená elitistická struktura starousedlíků, o jejichž setkáních ostatní už ani neví a přesto se stále dějí. Představují stín zašlé slávy jedné české internetové komunity a já se jejich setkání jako člen účastním. Máme vědomí, ale nejsme si jisti proč nás naši přátelé opouští, možná si jen nechceme připustit změnu světa, která na nás nebere ohledy a možná jsme vlastní činností ostatní vypudili. Nebavíme se o zániku komunity BDT, řešíme opouštění místa, kde přes 10 let pobývali. Vydali se do větších měst, především na Facebook, že je tam prý všechno pohromadě, všechny oficiální identity, všichni interakční partneři, celá jejich síť je na Facebooku.
Jsem bezmocný, totálně bezmocný. Nemám prostředky, iniciativu ani intelekt, abych úspěšně realizoval své ideály a přispěl svému druhu něčím pozitivním, hérostratovské činy jsou stále až záložní plán. Ani zabít se ještě nemůžu, tolik svobody nemám a tak ohavně sobecký nejsem, na všechny se usmívám a jako nejveselejší klaun pak o samotě čelím jizvám minulosti, zmaru současnosti a děsivé budoucnosti.
Ten neoblomný pocit, že se mám lépe, ale cítím se hůře než kdy dřív mne dohání k šílenství. Nikdo neslyší můj křik, protože nedokážu na nikoho křičet. A k čemu by to taky bylo, v prázdných ulicích dětských ideálů a opuštěných internetových sídel... Doufám, že odtud uniknu.
Žádné komentáře:
Okomentovat