Disconnected for ever

Tu zdrcující zprávu jsem se dozvěděl 10. října 2014 a protože jsem v tý době neměl telefon, šokovalo mě to na Facebooku. Můj nejlepší kamarád Wit2233 podlehl po letech ~úspěšného boje rakovině. Tenhle post je o něm, o nás a věcech, který s tím souvisí a z důležitejch důvodů je potřeba je nezapomenout.

 

Heroes of 1337

Poznali jsme se v úterý, 1. září 2009. Sice "až" na střední, ale v tý době jsem ještě stále poznával spoustu skvělejch lidí. Dohromady nás svedl zájem o počítače, technologie, hry a silně idealisticky technooptimistický vidění světa, věřili jsme v technologii, provokovali a sabotovali systém a skvěle se u toho bavili. 

Naprosto čistě si vybavuju první hodinu číslicový techniky v prváku, řešili jsme binárku, číselnou soustavu s dvěma číslicema - nulou a jedničkou. Lady kyborg (dva metry vysoká blondýna s mozkem kalkulačky) po nás tehdy chtěla, abychom postupně psali čísla binárky jak jdou za sebou od 0 a my dva byli jediní, kteří z celé třídy už tehdy chápali o co jde. Tvořili jsme část tvrdýho jádra IT fanatiků ve škole a byly to super časy. Smáli jsme se tupejm BFU a často se bavili na jejich účet, když se (vlastním zaviněním) stali oběťmi nějakého kyberútoku, viru nebo tak. 

Naše vzácná cyberpunková tvorba

Jednou při hodině matematiky nastala zajímavá věc - seděli jsme spolu v lavici, spočítali jsme si, že nejmenší pravděpodobnost vyvolání zlou matikářkou je skoro úplně vzadu v prostřední řadě lavic a sedávali jsme při matice zásadně tam, protože nechat se vytáhnout k tabuli bylo vždycky hrozný peklo. Ten den ve škole moc lidí nebylo a stalo se, že obsazení lavic bylo osově souměrné, začali jsme naši pozici od té doby označovat jako nulový bod, tuším že to nějak souviselo s látkou, kterou jsme tehdy zrovna probírali. Tahle událost dala vzniknout vztahu, který jsme označovali jako konvergenci, byli jsme si stále bližší a bližší, po nějaké době jsme vzájemně znali své myšlenky, doplňovali si věty a vůbec to bylo jako kdyby se naše existence nějak protínaly - zkonvergovaly. Ten stav bohužel postupně vlivem času a okolností pominul, ale bylo to nejkrásnější přátelství, které jsem zažil.

Inside joke

Drtivou většinu počítačovejch her v období 2009-2014 jsme hráli buď spolu nebo aspoň současně a že jsme toho za ty roky napařili, vzpomínám si, jak jsme oba současně dostali chuť na Diablo 2 maraton, ačkoliv jsme tu hru nikdy předtím nehráli. On už do školy nemohl a mě to bylo jedno, takže jsme prostě celý týden strávili každou volnou chvíli (určitě přes 100 hodin) hraním Diabla 2 a zpětně si říkám, že to byla fakt dobrá volba, takhle kašlat na školu. Vždycky jsme naše herní sešny doprovázeli audiokanálem, bez toho by to nemělo smysl. Některý naše herní projekty byly úplně šílený, třeba hraní Dwarf Fortress multiplayerově přes telnet - to bylo digitální dobrodružství, který je tak technicky náročný, že jej dokáže absolvovat jen hrstka lidí. Stavěli jsme vlastní světy v Minecraftu, měli jsme tam několik sídel, železniční síť, ostrov s jadernou elektrárnou, ropný vrt. V Battlefieldu 3 jsme létali v bojovém vrtulníku a díky naprosto precizní koordinaci pilot-střelec jsme to museli přestat hrát, protože už nebylo kde - vždycky nás vyhodili, protože si mysleli, že podvádíme. Obdivovali jsme hry s nápadem jako Hotline Miami nebo Papers, please a milovali jsme demoscénu - Razora 1911, Conspiracy i spoustu dalších. Chiptuny jsme považovali za umění a nechápali jsme, proč to nikdo nechápe. Občas jsme pořádali luxusní LAN party, kde většinou vůbec nic nechybělo a turnaje v Mashed předem obohacené o nějaký ten joint nebo bong (s ledem) patřily mezi moje nejšťastnější okamžiky v životě vůbec. Upřímně řečeno - marihuana nám byla oběma o dost bližší než alkohol, ale měli jsme jen několik vzácných příležitostí si ji užít.

Wit2233 - 12. 3. 2013, 13:57: Musím zapnout DWARF FORTRESS !

Není mnoho lidí, se kterýma si můžete zahrát komplexní hry bez grafiky prostřednictvím Telnetu...

Soumrak konvergence

V létě 2010 se po ozdravném pobytu ukázalo, že skolióza není tak úplně jenom skolióza, ale taky nádor. Takže od druháku jsme spolu nechodili do třídy, ale to nám rozhodně v podstatné části našich aktivit vůbec nebránilo. Naše soustava inside-joků už byla tak rozvinutá, že kdykoliv jsme byli spolu, dobře jsme se bavili. Jenže když bojujete s rakovinou, tak spoustu času rozhodně nemáte. Pomocí chemoterapie a ozařování se zbavíte jednoho nádoru a po půl roce rekonvalescence vám najdou další. Dodnes úplně nechápu jak dokázal být Wit tak silný a statečný optimista, že vydržel s nádory se vztyčenou hlavou bojovat tak dlouho. Prej to může zabít polovinu naší generace a nikdy zatím úplně nerozumí tomu co to je a proč se to děje. V roce 2010 jsme naivně a optimisticky věřili ve vědu a technologii, o čtyři roky později už nám bylo jasný, že je prostě na některý věci moc pomalá a v některejch aspektech má zásadní nedostatky, kompenzovali jsme si naši frustraci fascinací kyberpunkem a dystopií. Už jsme nevěřili v utopii, jen jsme byli hrozně zvědaví, jak to s lidstvem skončí. Tahle zvědavost ve mě jako určitej důvod žít přetrvává dodnes.

Wit2233 - 12. 3. 2013, 13:00: Léčim se už dost dlouho a popravdě mám toho plný zuby.

Vedli jsme spolu dlouhý a hluboký debaty o technologii a spiritismu, hlavně potom co se začaly projevovat účinky drog provázejících léčbu rakoviny. Měl jsem pro ty stavy absolutní pochopení, protože dost připomínaly události, který jsem zažíval v březnu 2013.

Poslední epizoda

V září 2014 jsem se stěhoval do nového bytu v Brně, což je asi o 200 kilometrů dál na jih. Domluvili jsme se, že příležitostně zajdeme do kina, až se objevím na severu. Náš vztah byl sice takový, že jsme o sobě mnoho věděli aniž bychom si to museli říct, ale pravda je taková, že jsem byl z Witova stavu dost zmatený, nezdál se v pohodě, děly se věci, ale zmiňoval, že ještě bude líp, než bude hůř. Já se ho nikdy neptal na čas a on mi ho nikdy neříkal. 11. září 2014 jsem za volantem slečny Hondy Thunder dorazil na sever a než jsme společně vyrazili do kina, vyfasoval jsem kyslíkovou bombu s tím, že kdyby něco... Trochu mě to zaskočilo, ale nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Zásadně neřídím jako prase, ačkoliv ten den jsem jel rychle. Šli jsme na film Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil. A byla to skvělá noirová podívaná okořeněná popkornem a spoustou cukru a kofeinu. Podobně jsem si v kině užil snad jen originální trilogii Pána prstenů. Pak jsem odvezl Wita domů, rozloučili jsme se jako vždycky: "tak zase někdy!" a "online pořád". Bylo to naposledy co jsme se setkali tváří v tvář a doneslo se mi, že to snad prý byly jedny z posledních šťastných chvil Witova života. Nicméně až do 22. září jsme si psali jako vždycky a ty dny, který přišli potom, mě děsily. Ticho. Wit2233 je offline. To se sice občas třeba kvůli léčení stávalo i předtím, ale zpětně si uvědomuju, že předtím jsem o tom vždycky věděl dopředu. Začal další semestr. Lístek z kina mám pořád v peněžence. Ani jeden z nás nebyl tak naivní aby si nepřipustil co se stane, ale i přesto mě ta zpráva vykolejila, protože jen máloco mě v životě naplňovalo tolik jako naše přátelství.

Wit2233 - 5. 9. 2013, 22:36: No byly to s tebou dobrý 1337 časy na střední

Odpočívej v pokoji, nikdy nezapomeneme!