Nikdy před tím jsem nic nekouřil, ale argument ve smyslu, že bych neměl soudit něco, co neznám mi přišel fakt dobrej. Zkusil jsem to, ale jak to velmi často bývá, nemělo to na mne žádný efekt, stejně jako když s tím o 40 let dřív experimentoval Carl Sagan. Trochu nás vyděsila informace spolužačky, že hřbitov se v 18 hodin zavírá a hrobník pouští psy, ale nikdo nepřišel k úhoně… Skutečný efekt marihuany jsem pak poznal až na několikátém dýchánku lidí, kteří se tehdy bavili s mým bývalým spolužákem. A líbilo se mi to, euforie, saturované barvy, dynamický rozsah hudby jsem nikdy nevnímal tak široký. Neměl jsem k té bylině snadný přístup, vlastně jsem tehdy ani neuměl ubalit brko. Když jsem se to po nějaké době naučil, přestal jsem se považovat za manuálně nešikovného a to mi dost zvedlo sebevědomí. Každopádně jestli jsem během prvních dvou let střední školy hulil jednou týdně o víkendu, bylo to hodně. Užíval jsem si ty stavy, naučilo mne to docenit genia loci i tempa a moje materialistické zaměření z větší části zmizelo…
Pak jsem zprostředkovaně objevil speciální typ vodní dýmky – Bong. Stačí nalít studenou vodu, případně přidat led do hrdla, nabít kotlík požadovaným množstvím marihuany a vše potřebné je na místě. Je také možno přidat doslova špetku tabáku pro zajímavou úpravu chuti, nicméně větší množství tabáku znamená totální potrat plic, #VyzkoušenoZaVás. Existují i malé bongy, akrylátové nebo na styl Macgyvera, ale každý kdo má trochu styl chápe, že na bong je nejlepší vysoký čistý sklo a dokonalý spalování. Záleží tedy i na zdroji ohně, zapalovač dokonalým spalováním rozhodně nedisponuje a výrazně tak narušuje chuť marihuany, sirky jsou dobrý kompromis mezi kvalitou ohně, dostupností a použitelností, ale když je příležitost, tak je rozhodně vhodnější využít slunce a lupu nebo konopný knot. I jeden hit z velkého bongu vám může takříkajíc ustřelit hlavu, takže je to vlastně jistá forma hromové hole. A nejen to, jedná se vlastně i o elementální konvertor, protože marihuana vyrostla s láskou ze země, je podpálena ohněm, její esence proniká vodou a stává se vzduchem, načež je vstřebána a zaplaví dopaminový systém DDOS style. Jeden hit mi dřív většinou způsobil kratší ale lehce intenzivnější stav, než sociální pokuřování jointa. Tahle metoda užívání marihuany má překvapivě mnoho aspektů a vědě o nich soukromě říkám bongologie.
 |
| Můj první bong Hyperion Mojo na tematické fotografii, 30cm sklo, KIA 2014, mimochodem tu učebnici jsem vskutku nenáviděl, proto mi od střední školy slouží jako podstavec na bong. |
Ve třeťáku na střední jsem prohlédl většinu iluzí, kterými mne škola saturovala a protože jsem si už mohl omluvenky psát sám a do školy jezdit autem, zase tak často mne tam nevídali. Ne že bych trávil dny hulením při poslechu reggae, ale minimálně jsem se chtěl pořádně vyspat. Blissful times of ignorance, rebellion, joy and moderate freedom. Bylo krásný dělat něco společensky přijatelnýho bez jakékoli námahy a ještě se u toho po večerech dobře bavit s bongem v klíně. Během střední školy jsem ze sociálně nejistého nerdovského odpadlíka vypracoval na elitu kolektivu, měl jsem respekt, všechny znalosti, které jsem potřeboval a dost svobody i drzosti na to, abych si to užil… Bylo příjemný si aspoň na nějakou dobu zažít to, co jsem nikdy dřív nepoznal. Frekvence mého úzu se stejně jako má tolerance marihuany velmi nepravidelně a s několika přestávkami zvyšovala až do března 2013, kdy jsem měl 3 měsíce před maturitou, během kterých jsem nehulil, až tři dny před zkouškami, kdy už jsem věděl, že není otázka, kterou bych neuměl, jsem se rozhodl zbavit stresu a vytáhl Hyperiona zase na světlo. Maturita byla fajn v tom, že na rozdíl od mých spolužáků ta moje proběhla naprosto dle očekávání, takže perfektně.
 |
| Středoškolské parties byly legendární, tohle padlo za víkend, bylo nás mnoho. |
Dokud jsem se nepřestěhoval do Brna měl jsem kolem sebe docela dost lidí a samota se tak omezovala na touhu po partnerství a intimitě. V Brně se myslím věci začaly měnit. Pár kamarádů mimo výšku rádo hulilo a takové dýchánky byly skvělou záminkou k sociální interakci, se spolužáky z výšky jsem žádné hlubší sociální vazby nenavázal, vídali jsme se maximálně jednou týdně ve škole a ti lidé na mne byli snad příliš normální nebo příliš distingovaní, než abychom si měli co říct. Lidi byli na výšce až na vzácné výjimky (mě by se fakt líbilo dostat místo piškotu do tlamy tenisák! Jsem submisivní zvrhlík a teď to víš :P) docela zklamáním. Doufal jsem že tam zapadnu a užiju si další epizodu veselého studentského života, ale alkoholuchtiví clubeři, elitističtí hipsteři ani umaštění nerdi nebyli skupinami, do kterých bych chtěl patřit. Nedokázal jsem v tom prostředí navazovat hlubší vztahy s lidmi a nedokážu to ani teď… Město šalin je i přesto krásný a příležitosti jsou tam neporovnatelně lepší než v bohapustým vidlákově někde na severu, věděl jsem to moc dobře a bylo mi jasný, že ta škola je z těch, které jsem poznal, s přehledem nejlepší. I přesto jsem se dostal do bodu, kdy jsem se ke studiu začal stavět odmítavě – vadily mi samoúčelné eseje a zdrojové kódy, které jsem tvořil během víkendových nocí pobízen hudbou a často i marihuanou. Pracovní pauzy v duchu světově tradice ve 4.20 i v 16.20 se staly spíše pravidlem než zpestřením. Vadil mi totální nedostatek praktických věcí, nedávalo mi to smysl, neměl jsem motivaci v nelehkém studiu pokračovat, bez úspěchu jsem ji hledal u přátel a kamarádů, ale k ničemu to nevedlo. Navíc všichni vypadali, že to mají docela na háku, dnes vím, že to byla iluze, ale já to tak tehdy vnímal. Zůstala mi marihuana, koupil jsem si lepší, bytelnější, dražší a důmyslnější bong, který jsem pojmenoval Prospektor420.
Doufal jsem, že snad smysl naleznu v podnikání, že když jediným omezením vlastního úspěchu budu já sám a moje (praktická a placená) práce, dokážu se sám naučit vše potřebné a smysluplně to využít. Příliš se to nenaplnilo a abych se s tím nemusel bolestivě vyrovnávat a bojovat, tak hádej co, uklidňoval jsem svou psyché záplavovými vlnami importovaného dopaminu. A zvykl jsem si na to. Vždycky si to samozřejmě dokážu obhájit, před sebou, před kamarády, před rodinou, před celým širým světem. A to by musel být sakra důvod, abych toho nechal. Severovýchodní Čechy jsou touhle dobou tak anomická oblast, že tu lidé ani neodpovídají na pozdrav, natož aby byli ochotní a schopní se mnou nějak sociálně interagovat, takže dobrý rozhovor je pro mne v dnešních dnech svátkem. Jsem úplně osamělý a marihuana tu frustraci silně tlumí, ale bohužel neřeší… příčiny.
Věci se postupně zhoršovaly až do bodu, když jsem začal ztrácet mentální integritu, byl čas jednat, dát někomu šanci aby mi pomohl, když jsem byl ztracený a nevěděl co nebo proč dělat. Jen na jednu osobu jsem si vzpomněl, zavolal jí a domluvil si s ní schůzku. Když jsem k ní přišel s nadějí a pokorou do ordinace, během pěti minut mne poslala pryč s tím, že doslova: "zná svoje limity" a že bych měl jít jinam (což prý zařídí), snažil jsem jí sice vysvětlit, že se na ni obracím proto, že je jediná komu věřím, že to se mnou myslí zaprvé vážně a za druhé dobře, ale marně. Moc nechybělo abych se v to ošklivé páteční ráno z frustrace zabil a ještě vzal pár lidí s sebou, ale věřil jsem, měl jsem nějakou mlhavou naději a byl jsem zvědavý na budoucnost. Naděje mi po třech prohulených víkendových dnech opravdu zavolala. Měl jsem sice strach a zároveň se cítil jako debil, že bych svoje nejniternější otázky měl řešit s někým koho neznám. Ale tady na blogu už to pár let taky rozvádím a žádný větší efekt to nemá, takže jsem prostě pořád jen zvědavý na budoucnost a žiju co přijde…
Momentální situace při psaní tohohle textu je taková, že byly 4 ráno, bylo i 4.20. A protože jsem od čtvrtka 26. 11. 2015 nehulil, tak teď nemám šanci usnout. Tělo nechápe, že i bez zaplaveného a unaveného dopaminového systému se dá spát, tudíž bdí. Potím se a cítím, jak můj pot páchne marihuanou, jsem velmi podrážděný a nevrlý, bažím po marihuaně a nemám bez ní absolutně chuť k jídlu. Taky se děsím toho co uzřím, až se zelená mlha v mé hlavě rozpustí, asi uvidím dál a bude mi po psychické stránce hůř. Možná o dost. Není mi špatně, není to delirium ani abstinenční příznaky heroinu, i kocovina po třech pivech je horší (jen netrvá tak dlouho). Brzy budu vyčerpaný a pokusím se usnout, snad už to půjde, jsem zvědavý, jestli se dnes objeví první sny, protože když člověk častěji hulí, tělo vykazuje minimum REM spánku a při spaní nesní, což se teď mění, pročež očekávám v nejbližších dnech velmi živé a šíleně bizarní sny. Mám je rád, je to kino zadarmo a cena útěchy za pár nepříjemných dní. A proč tohle vlastně dělám? Protože jsem to formou "kontraktu" slíbil mé naději, že nejméně do středy 2. 12. 2015 se nezhulím… a možná taky už nikdy. Nechci ztratit jediného člověka, se kterým si momentálně mohu o všem povídat a který mi věří a podporuje mne a pomáhá mi. I přesto mám strach, že se to stane, pravděpodobně ano, ale snad budu tou dobou silnější a schopný přemoci sám sebe…
EPILOG
Substituce je prý důležitá, což je pro mne ve spojitosti s marihuanou docela novinka, nicméně nějakou jsem si měl opatřit. Aniž bych o tom příliš přemýšlel, snažím se teď rozpouštět své baživé myšlenky soustředěním na dudlík, který cumlám. Na obalu je sice napsáno, že by se neměl užívat s vlastní indikací, ale to v tomhle případě platí jen půl. Navíc je to slastně ponižující a dopaminový systém nezaplavující řešení. Inu... nakonec... kéž by marihuana byla jediným problémem, kterému čelím...
Žádné komentáře:
Okomentovat