Tenhle megapost mám v hlavě už přibližně měsíc. Je problematickej v tom, že od tý doby k jeho obsahu nic moc necítím. Je to pár hodin hudby, kterou osobně považuju za nejlepší, jsou to skrytý perly, který chápu a který jsou tak náročný, že se pravděpodobně (už) nikdy nedostanou do mainstreamu. A to je dobře. Jen škoda, že si je teď vůbec nedokážu užít, ale stejně se podělím…
Jako první jsem pochopil Nirvánu a žánr grunge. Stalo se to až teprve tehdy, kdy v televizi běžela 11. epizoda 19. série seriálu Simpsonovi s názvem Zlatá devadesátá. A myslim že tak tehdy začala moje cesta objevování hudby, kterou rozhodně nechápou a necítí všichni. Tenhle blogpost obsahuje písničky, alba a soundtracky který považuju za nejzásadnější a dokážu se s nima nějakým způsobem sžít nebo vyjadřujou některý moje emoce nebo jsou to prostě jen nejlepší samply ve známým vesmíru. Je to podkres posledních let mýho života.
Pokud tu nalinkuju album, tak na nejlepší songy se obvykle dá přeskočit z popisku videa na Youtube, úplně chápu, že se ti tohle fakt poslouchat nechce, ale možná tě zajímám já.
Coververze Sadgasm – Politically Incorrect
Nirvana – Heart-Shaped Box
Začnu to pořádnou porcí kytar, ale celkově jsou spíš vedlejší, nemám na ně náladu vždycky, jsou období, kdy ani já to poslouchat nemůžu. Přijde mi, že do tý hudby lidi jako Kurt nebo Layne vložili takovej kus sebe, se kterým se narozdíl od většiny ostatních interpretů navíc dokážu i ztotožnit. Fakt škoda, že jsou mrtví, ale těžko se tomu divit, protože lidi co si začnou s heroinem většinou moc dlouho nevydrží, ale ten přínos umění je nezpochybnitelnej. Nirvána je navíc strašně profláklá, což se zčásti dá říct i o Alice in Chains. Za jejich nejlepší (non-best-of) album považuju Dirt z roku 1992.
Alice in Chains – Dirt (1992), nejlepší songy:
Them Bones, Down in a Hole, Junkhead, Dirt, God Smack, Would?
(OK, dobrý jsou všechny, takže ty nejlepší nejlepší jsou ještě tučně.)
Poslední perlou z grungově-feťáckýho clusteru, která mi stojí za zmínku jsou Seether a nasdílím tu jejich prozatím nejnovější album – z roku 2014 – Takže grunge naštěstí a narozdíl od většiny jeho interpretů ještě není mrtvej!
Seether – Isolate And Medicate (2014), nejlepší songy:
See You at the Bottom, My Disaster, Nobody Praying for Me, Save Today, Weak
A teď to teprve začne být pořádně divný. Ač se to zdá nepravděpodobný, tak hudby, kterou ilustrujou následující dva soundtracky je naprostý minimum. Umění Hanse Zimmera asi nikdo nezpochybní a to je hodně známej, ale vsadím se, že málokdo si dnes z jeho práce vybaví soundtrack k filmu Black Hawk Down. Film mě nijak zvlášť nezaujal, zato soundtrack je... mrazivě blízkovýchodní? Mizantropicky lidský?
Hans Zimmer, Rachid Taha, ... – Black Hawk Down OST (2001), nejlepší songy:
Hunger, Barra Barra, Still, Bakara, Tribal War
To že je týhle hudby málo je pravděpodobně způsobeným tím, že klame, není totiž vůbec arabská. Jsou to možná arabský motivy, ale těžce a výhradně americká produkce. Arabové takovou hudbu prostě (zatím?) nedělaj. Soundtracku Global Liberation Front ze hry Command & Conquer: Generals není výjimkou. Myslím si, že je to asi to nejlepší, čemu dal strach Američanů z Arabů vzniknout:
C&C: Generals – GLA OST (2003), nejlepší songy:
Theme 1, Theme 5, Theme 7, Theme 8, Theme 11
Pomalu opouštíme kytary a dostáváme se do čím dál tím bizarnějšího světa. Časová i myšlenková integrita se záludně vytrácí v oparu naprostýho šílenství za dunění syntetický muziky. Grunge jsou jasný devadesátky a arabský motivy se objevují přibližně od 11. září 2001, ale další zastávky budou povětšinou buď New Retro Wave alá 80. léta nebo přímo současný futuristický bizár elektro, který se zařazuje blbě. Snad to lze přemostit žánrem videoherního soundtracku, konkrétně k veleúspěšné indie retromlátičce Hotline Miami a jejímu pokračování Hotline Miami 2: Wrong number:
Různí interpreti – Hotline Miami 1 OST (2012), nejlepší songy:
Hydrogen, Paris, Miami, Hotline, Knock knock, Miami Disco, Release, A New Morning, Flatline, Daisuke, Turf Intro+Turf Main, To The Top
Různí intepreti – Hotline Miami 2: Wrong number OST (2015), nejlepší songy:
Blizzard, Technoir Feat. Noir Deco, Guided Meditation, Decade Dance, Interlude, New Wave Hookers, Around, Remorse, Java, Rust, Delay, Bloodline, Ghost, Hotline Theme, Quixotic, NARC, The Rumble, Fahkeet, Abyss+Intro, Escape From Midwitch Valley
Mezi zmíněnými různými interprety se nachází mimo jiné Perturbator, jehož produkce stojí za pozornost sama o sobě... Temná, pomalá, výrazná cyberpunková jízda. Brnká na jiný struny mojí duše než grunge nebo kytary a přesto zasahuje maximální silou. Trvalo mi delší dobu, než jsem mu přišel na chuť a dlouho jsem pak následující album považoval za výrazně nejlepší mně známý hudební počin vůbec:
Perturbator – I am the night (2012), nejlepší songy: nejlepší je to celý, rozsekat to znamená silnou degradaci a ztrátu duše toho alba, ale kdybych měl volit jednu, tak: Naked Tongues. Protip: taky jsem to napoprvé nevydržel celý, je to na poslech dost náročný.
V trochu jiným a snad obecně poslouchatelnějším duchu se nese album žánrově označený mj. jako techno-rap, s postupně gradující kvalitou:
DJ Ten (+různí) – Retrological 2.0 (2014), nejlepší songy:
Satin Groove, Chrome Lust, Show Me The Night, Tironium, S.L.a.V.E.S, Coda: 1:8 - XVII,
Tihle interpreti jsou ďáblové moderního mixu a umí pracovat s psychadelickými hudebními prvky způsoby, o kterých se hipíkům v 60. letech rozhodně ani nesnilo (Hendrixe mám taky rád, ale nemám gramec). Upozorňuju, že ty psychadelický prvky se při přeskakování albem neprojeví, často pracujou s přechody mezi styly jednotlivých songů. Myslim si, že ta hudba dost působivě odráží aktuální vývoj našeho světa. A když jsem si myslel, že jsem hudebně někam konečně došel, z mlhy se zjevili další. A jiní. Nenapadlo by mne totiž, že i takováhle hudba může s trochou nadsázky zasekaně zaláskovaná:
Trevor Something – Trevor Something Does Not Exist (2014), nejlepší songy: další album, který rozsekáním úplně ztratí svoje kouzlo a duši.
A to je momentálně moje nejoblíbenější album. Navíc dost pochybuju, že se to v nejbližší době změní, protože nic novýho stejně za střízliva nedokážu ocenit. Zatím jsem od nikoho neslyšel tak úderný samply ze zapomenutý minulosti, tak působivě degradovaný vokály, tak unášející rytmy ani tak významně jednoduchý texty. Je to bizarně zamilovaná cyberpunková hudba a důkaz, že i nový věci jsou skvělý. Album je zajímavý i tím, že jsou to snad z poloviny i remixy a jsou všechny v kontextu toho alba lepší než samostatně puštěný originální verze, v popisku videa na YT jsou detaily. A Outro si nechám zahrát na pohřbu, nejlepší, který jsem kdy slyšel.
Co mě teď fakt hodně deptá je skutečnost, že i když dávám dohromady tenhle blogpost, je evidentní, že za střízliva mi to vůbec nic neříká. Vím proč se mi to líbí a neznám nic lepšího, ale nedokážu si to užít, není to dost nahlas i když to řve a není to dost hluboký i když kvalita je stejná, problém je v přijímači. Necítím tu hudbu, vlastně teda žádnou. Vzdám se kvůli bolestivý střízlivosti i slasti z poslechu svojí nejoblíbenější muziky, když ji nedokážu vnímat o moc víc než prostý ticho? To je pěkně zvrácený…
Mac Quayle – Mr. Robot Main Theme (Natzure Remix)
Mrazivě bolestivá realita, žádnej mlžnej cyberpunk, žádný zasekaný slasti.
Žádné komentáře:
Okomentovat