Shards of reality - part 1

Události nabírají nečekaný spád. Čas došel. Hovno proletělo větrákem. Vítejte za horizontem události. Blogpost o shitu posledního roku, kterej se nahromadil do podstatně kratšího období. Trochu taky o podvodech, hrách a iluzích - to musí být napsáno abych nezapomněl.

T0: 2. března 2013 00:05

Nepamatuji ve svém životě krizi, která by se svým významem blížila událostem následujícím po T0. Co k této krizi vedlo? A co to vůbec bylo za krizi? Spousta otázek, na které bych brzy zapomněl odpovědi a tak si to raději napíšu, abych neopakoval své chyby. Ne nadarmo se říká, že životní zkušenost je nesdělitelná, ale mohlo by to být nezvykle zajímavé čtení.

Na okraji propasti se zavázanýma očima.
Už od září začínalo být zjevné, že celá střední škola je podvod. Nevím jak je možné, že se to daří tak dobře tutlat, ale je tomu skutečně tak. Studenti, kteří ji v dobré víře navštěvují s tím, že se něco naučí odchází po maturitě zklamáni buď do práce, na vysokou nebo si prodlužují dětství na úkor svých bližních. Byl jsem jedním z nich. Už na základní škole mě bavilo programování a počítače, protože lidi se ke mě chovali zle a nepřátelsky. Moje myšlení tehdy dost přesně vystihuje Hackerův manifest: http://blisty.cz/art/14662.html ... Když jsem zjistil, že dobrou soukromou SŠ mi nikdo nezaplatí, protože jsem se rok a půl před tím nechal prozíravě vyhodit z gymplu tak mi zbývaly dvě možnosti: intr v horách nebo místní okresní průmyslovka. Propast mezi virtuální realitou a světem AFK se začala rozevírat. První tři roky okresní průmyslovky jsem nemusel nic dělat, protože jsem to buď už uměl (a zajímalo mě to) nebo neuměl (a bylo mi to jedno). Zlepšoval jsem se jenom v tom co mě bavilo a zajímalo a dokázal jsem toho využít natolik, že jsem se bezbolestně dostal až do čtvrťáku. Jezdců apokalypsy vydrželo ty čtyři roky jen 17. Ze zbylých 13 jeden vyskočil z okna (nejlepší programátor, živitel rodiny), dva mají dost peněz na drogy a za ostatníma se zavřela voda. Z 16 jezdců (včetně mě) se nám třída vyprofilovala následovně:

• 1 vypočítavá manipulativní zlá svině, která si hraje na největšího kámoše
• 4 mlčící (ještě jsem je neslyšel říct větu, fakt)
• 2 holky (kapitola sama pro sebe)
• 2 totálně nedospělí "kluci" (utrácej za věci na sebe a křičej)
• 6 zástupců šedýho průměru (někteří z nich jsou docela fajn)
• 1 týpek se kterým se život nesral a přesto se umí smát
• Já.

Nevím jestli to má nějakej důvod, ale vždycky jsem měl smůlu na kolektiv. V každý třídě, kterou jsem prošel byla nějaká hnusná šikana. Postupem času jsem se v tom naučil chodit, resp. chovat se tak aby se to nedělo mě. Odvrátit takový kolektivní zlo je fakt těžkej úkol, ale snaha byla. Abychom odmaturovali je potřeba určitá míra spolupráce, což s takovou bandou exotů není žádná sranda. Já čtvrťák řešil po svým - z občasnýho zahulení jsem udělal každodenní rituál a upadat místo neklidnýho spánku do slastnýho kómatu se mi fakt líbilo. O to víc když jsem druhej den nemusel do školy a nic mi neuteklo. Občas jsem si zpestřil život nějakou tou halucinogení substancí, takže jsem se s drogovou problematikou seznámil víc než dobře. Trhnul jsem s tím přístupem rekord: 264 omluvených zameškaných hodin a přesto jsem prospěl (žádná neklasifikace ani nedostatečná)... Pracoval jsem si v klídku na svým individuálním maturitním projektu, kterej se mi snad v nejbližších dnech stane vstupenkou na VŠ. Zní to jako docela pohodička ne? Taky byla...
... Ale pak se všechno posralo.

Reklama na osvícení.
V čase T0 jsem založil dva dekly pravýho LSD... Na ulici se to už dneska nedá sehnat, prodávaj se jenom levný náhražky pro konzumenty. Člověk od toho čeká nějaký halucinace, draky na obloze, vlnící se prostředí a tak... A ono nic. Místo toho se v mojí hlavě odehrávalo něco nepopsatelného. Začali do sebe zapadat dílky skládačky. Totální konsolidace myšlení, která vyústila v totální zmatení. Proběhly myšlenky: "svět je iluze, matrix.", "když usneš, tvůj svět se restartuje, časová kontinuita je iluze", "potřeba spánku je iluze, když nebudeš spát můžeš pokračovat současnou matrix session", "peníze jsou jen papírky, nemají žádnou hodnotu, lidé "věří" na peníze...",  "drtivá většina lidí žije v iluzi aniž by si to uvědomovali", "jedinou jistotou v životě je smrt, je to konec hry", "život je hra, která nejde vyhrát", "všichni, včetně mne zemřou", "čas na rozdíl od peněz hodnotu má", "čím hlubší iluze tím hůř", "moje ideály jsou nereálné iluze, ale když je všechno iluze jak tedy proměnit ideály v realitu? Jak zhmotnit svou dokonalou iluzi?"... A proud podobných, zdánlivě úplně šílených myšlenek pokračoval. V jednu chvíli jsem si říkal, že jedinou cestou z iluze ven je smrt. Pocítil jsem strach ze smrti tak jako by měla přijít každou chvíli. Uvědomil jsem si za jednu noc víc věcí než za předchozí rok. Pochopil jsem co znamená osobní zodpovědnost a svoboda. Byl to trip, netřeba dalšího popisu. Lidé nejsou před drogami varováni bezdůvodně, ale není pravda, že drogy jsou jen cestou do pekel. Rozhodně mají co nabídnout.

Pád králičí norou pokračuje.
Nespal jsem, bál jsem se, že kdybych usnul tak bude po mě. Matrix se restartuje, iluze se rozplyne. Po 11 hodinách šílenství jsem vstal z postele a dal si ledovou sprchu. Když jsem přišel do kuchyně hodiny ukazovaly 11:55. Mozek stále šrotoval a zpracovával informace... Začal se vytvářet nový hodnotový žebříček. Chvíli jsem chodil po domě sám, cítil jsem nutkání uklízet. Pojal jsem za své pravidlo: "It is harder to progress if you are leaving things behind". Něco viselo ve vzduchu. Změnilo se něco uvnitř mě, nedokázal jsem to pojmenovat a trochu jsem se bál, že by to mohla být nějaká latentní psychóza, kterou jsem aktivoval a už se jí nezbavím. Cítil jsem nejistotu a strach z budoucnosti. Nebyl jsem si v té chvíli vůbec jistý realitou. Zní to absurdně, ale zkuste si to zažít. Motivován strachem a nejistotou jsem si vzpomněl na učitele češtiny z gymplu, který nás nabádal, abychom řekli rodičům, že je máme rádi dokud ještě můžeme. Trvalo mi přes 6 let než jsem se odhodlal to udělat. A stálo to za to.


Cesta ke zhmotnění dokonalé iluze.
Na zahradě voněly ostatky poraženého stříbrného smrku, pod kterým jsem si jako malý rád hrával a který vyrostl tak vysoko, že začal ohrožovat náš dům, přilehlé elektrické vedení a moje zaparkované auto. Vzal jsem několik menších klád k ohništi aby v budoucnu bylo co pálit. Když jsem si v dílně bral sekyru a pilu rozmýšlel jsem jestli je pila dost vysoká aby přeřízla kládu celou. Věděl jsem, že kládu můžu otočit, ale mnohem víc se mi zalíbila myšlenka: "proč by někdo vyráběl pilu se kterou nejde řezat vcelku". Měl jsem za to, že kozy by měly být dvě, bohužel jsem našel jen jednu. Vzal jsem ji a když jsem měl všechen materiál i nástroje na místě přišlo (d)osvícení. Koza stačí jedna... Wow. Pila stačí bez problému a řeže dobře, je to pila. Wow. Když se řeže dříví, tak lítají piliny. Wow... Moment... Takže cesta je o tom udělat první krok a jít dál? Krok za krokem? One step after another? Chůze po pomyslné cestě člověka vždycky dostane dál než bezcílné přemýšlení. Když se při té chůzi i myslí, dá se ledacos vypozorovat a vylepšit. Bez chůze po cestě nebude cíl. Nařezat dřevo byl první krok. Dlouho mě nenapadalo k čemu. Může se to zdát jasné, ale já v tom nespatřoval žádnou symboliku, až později jsem to prohlédl - řezání dřeva je cesta k založení ohně.

Muselo to vypadat dost komicky (kdo by v době internetu řezal na vesnici dříví žejo... Blázen jedině...), zdálo se mi že se snad i někdo směje, připadal jsem si jako herec v kulisách zpoza nichž se ozývá smích. Scary.

Nejistota a strach přetrvával, řezání dřeva bylo prvním nicotným krůčkem někam. Jaké jsou cíle? Jaké jsou hodnoty? Kde a co je pravda? Vyrojila se spousta otázek, na které bylo třeba hledat odpovědi.

Příště: myslíte si při řezání dřeva ve 21. století, že jste blázni? Zkuste pak přijít domů na oběd a chvíli poslouchat rádio...