Ve jménu spravedlnosti, vstříc osudu!

Dobrý den, ... velice mě mrzí... bohužel nemohu... nebylo by spravedlivé... S pozdravem...

No, kurva. Moje univerzitní studium se nachází v superpozici. Chtěl jsem studovat, vždycky jsem chtěl studovat, byl jsem nejzvědavější týpek široko daleko. Byl jsem taky plnej entuziasmu. Motivace dřív nebyla problém, všechno bylo zajímavý a všechno za to stálo... A když to začalo na skutečný studium vypadat, tak přišla vnitřní zrada a motivace ruku v ruce s entuziasmem a zvědavostí byla ta tam... Now what?

Doufal jsem, že se nějaká motivace včas objeví, že mě pasivita a mizantropie přejde, ale ne... A čas běží. Objevil jsem na VŠ to, co jsem tam objevit chtěl, bylo to přesně tak skvělý, jak jsem myslel. Ale dost jsem si toho nevážil a tak někdo v neděli večer usoudil, že vůči ostatním není spravedlivý abych studoval. Takže brzy už asi studovat nebudu...

Je v tom zklamání, ze sebe, především. Spravedlnosti bylo učiněno za dost. Víc než deset let jsem s tím systémem doslova bojoval o svůj entuziasmus a přirozenost. První dva levely jsem dejme tomu vyhrál, třetí mě vyklepnul. Když už nebylo proč bojovat, tak mě to přestalo bavit, ale na to aby se ze mě stal konformní šprt to nestačilo, asi se mi to nějak příčí, tak jsem to asi podvědomě sabotoval. Se svým očekáváním umím pracovat dokonale, ale tu vlnu očekávání ostatních, kterou se chystám protnout bude hustý ustát...

Vrchol vzdělání nastal 13. května 2014 v pravé poledne... Z mých poznámek určitě stojí za povšimnutí tohle:

Představte si... závěrečná přednáška kurzu sociálních věd aneb jak se vlastně dělá ten sociální výzkum. Přednášeli oba dva profesoři, kteří se jinak během semestru střídali. Posluchárna byla plná, což souviselo s posledním testem a organizačníma záležitostma. Každopádně radost pohledět, stovky mladých sociálních vědců, všichni toužící poznat něco nepoznaného o lidské společnosti...
Vidíte ty individuality, nemůžete je škatulkovat, každej je jinej a má svůj zajímavej životní příběh... Moje sapiosexuální já bylo nadšené a um... rozdávalo úsměvy po posluchárně, prostě jsem si hrozně užíval, že toho mohu být součástí. Jinými slovy jsem se na všechny smál jak debil.
Profesoři uzavírali kurz a všechny ty konkrétní věci, které se probíraly se snažili zase nacpat do nějakého smysluplného a vznešeného rámce... Přednášeli o sto šest... Radost pohledět, na první pohled dokonalé. Studenti si vytrvale psali poznámky do sešitů a laptopů, občas rozváděli, co slyšeli. Atmosféra gradovala vstříc závěrečnému testu. První profesor ukončil teoretickou rovinu kurzu a vyzval studenty k libovolným dotazům. V posluchárně zavládlo ticho. Sedám si pokud možno úplně nahoru, ideálně někam do rohu, protože nemám rád když mi někdo čumí do zad. Navázal jsem oční kontakt s profesorem... Ale nenapadlo mě vůbec nic na co bych se mohl zeptat. Jakákoliv otázka by byla dobrá a já bych se ji nebál položit, ale mě prostě nic nenapadlo. Rozhlédl jsem po posluchárně, většina lidí se dívala stranou, do facebooku, do země, z okna, na mě, stranou, pryč...

Vrátil jsem zrak k profesorovi a smutně pokrčil rameny*. Profesor předstíral nějaké překvapení z nastalé situace a požádal nás abychom si připravili otázky pro profesora #2, který poté začal uzavírat druhou, praktickou část. Chvíli přednášel a pak pomalu uzavíral celý kurz. Skončí přednáška, bude zkouška a to je všechno. Zběžně zasadil metodologii do sociologie (sic) a sociologii do vědy a vědění a vůbec to tak pěkně rozšířil... A poté nás, studenty, vyzval, abychom se na cokoliv zeptali. Bylo pravé poledne. Spocený profesor stál před stovkami studentů a nikdo z nás nepoložil ani jedinou otázku. Proces vzdělání byl dokonán. Nezůstaly otázky.

Trochu vyděšeně jsem to pozoroval... Byla v tom vlastní lenost a všechna ta literatura, kterou jsem nepřečetl. Všechny ty přednášky, který jsem prospal. A bylo v tom i všechno to, čemu jsem rozuměl, takže ani tam nebylo kde brát... Byl v tom nedostatek entuziasmu profesorů. Byla v tom kolektivní vina... Bylo to půl minuty ticha, které si každý vyložil a zažil po svém. Já si je budu pamatovat jako vrchol vzdělání. *(I ty a tvůj kolega jste to trochu posrali... A pěkně jste si to ticho vyžrali... To máte za nedostatek entuziasmu a akademickou sucharovost).

Kdybych se mohl vrátit v čase, asi bych to stejně neudělal. Život mě naučil, že nejsou chyby, ale jsou jen lekce... Osud mě vykopne z komfortní zóny vzdělávacího systému rovnou vstříc čelistem mafiánského kapitalismu a v tom je jistá zvrácená krása, nevědět, co bude zítra... Motivace? Svoboda? Terorismus? Stereotyp? Seneca by asi dodal, že vzpurného osud vleče a svolného vede, takže vstříc osudu!